
Moje cesta
Jak už to tak bývá, ani moje cesta nebyla procházka růžovou zahradou. Vlastně celý život jsem žila - jak se říká - pokus/omyl.
Nebyla jsem vždy ta, která hledá a která ví. Jako malá jsem byla vychovávána k poslušnosti, bylo mi ukazováno a vštěpováno co je správně a co je špatně a jak bych svůj život měla žít, co bych měla dělat a jak je to správně. Dlouho jsem to přijímala, snažila se a namlouvala si, že mi to takto vlastně vyhovuje. Žila tak moje maminka, babička, teta, sousedka, nikde jsem neviděla žádnou rebelku která by se rozvedla, podnikala, a nebo žila život, který byl nepřijatelný pro tuto realitu.
Takže pro mě bylo velkým překvapením, když jsem začala cítit, že je něco jinak. Nicméně jsem touhle cestou šla a to pěkně dlouho, protože jsem byla poslušná holčička. První vážný partnerský vztah byl katastrofa, ale já měla obrovskou víru v to, že to dokážu, že vše půjde jako po másle. Skončilo to fiaskem. Velkým, ale já se nevzdala. Táhlo mě to někam jinam, ale mé úhly pohledu, které jsem od malička nakupovala, viděla kolem sebe a byly mi vtloukány, byly tak silné, že jsem do vážného vztahu šla znovu. Hned od začátku jsem cítila obavy, něco tam nebylo v pořádku, ale tahle realita říká - měla by ses vdát a mít děti, zahrádku, dům nebo byt, chodit do práce a pak.....vnoučata a smrt.
AHA??? Dobře.
Tak jsem zase poslechla. Manžel, děti, svatba, byt, potom dům a ......spousta myšlenek o tom, že tohle přece nemůže být všechno. Život a hlavně mé tělo, které mi ukazovalo, že tohle není v pořádku, že tohle není moje cesta, že tohle všechno nemusím vydržet, mě dostalo až do velkých zdravotních problémů. Já jsem však velmi poslušná a dobře vychovaná, takže jsem šla tak dlouho, až mé tělo upadlo do nemoci a nechtělo jít dál.
Celý život máme na vybranou. Můžeme si vybrat. Máme volbu. Ale to mi nikdo neřekl. Takže jsem dostala na vybranou od svého těla. "Konec? nebo se postavíš a ukážeš co chceš?"
Teprve tady jsem začala chápat, zajímat se, ptát se a přišel mi do života Access bars.
A to už je jiný příběh